Hezounek z L.A.

V Praze zahráli Eagles Of Death Metal.

(ne, nejedná se o death metal. nejedná se ani o nějakou komplexní recenzi, ale prostě jen o ty vybraný dojmy)

(v následujícím textu jsem se nevyhnul hned několika výrazům, který běžně nepoužívám. tady ale prostě pasují. v pozitivním slova smyslu)

Šli jsme s Klárkou a proti svýmu zvyku jsem stál na balkoně, což nakonec mělo svoje výhody, nestěžuju si. Frontman týhle kapely, Jesse 'The Devil' Hughes AKA Boots Electric, je vyhlášený svým láskou oplývajícím přístupem k obecenstvu, zvláště pak ke všem přítomným ladies. Je to fakt osobitý týpek, přímo nabitý takovou tou playboyskou energií, v pozitivním slova smyslu. Stačí mrknout na nějaký video interview s ním. Je to frajer.

Takže Jesse s kapelou (na bicí Joey z QOTSA) nastoupil na pódium, pohledem přejel celý sál, rozdal pár high fives a jeden gentlemanský polibek na ruku jedné z dívek v kotli, prošel se párkrát sem tam po pódiu, dokouřil cigaretu, zaujal rockerský postoj a opřel se do toho. To vše konal s neodolatelným úsměvem z pod svýho slavnýho knírku.

Ten chlap je dokonalý prototyp showmana. Takový, kterýho si jde jen hodně těžko nezamilovat. (samozřejmě pokud jste otevření té příslušné hudbě) Je prostě cool, jakoby ztělesněním jedné z pravých podstat rock n' rollu, je to bavíč, šašek, narcis, postavička. Je stylovej, bezprostřední, a je na něm vidět jedna z (u muzikanta) mně vůbec nejsympatičtějších věcí - že si to hraní fakt užívá (aby ne, jak rád při každý příležitosti říká, má ten nejlepší job na planetě), užívá si publikum, působí přitom neuvěřitelně uvolněně a přirozeně. Taky ty jeho zženštilý pohyby a 'kuřecí' chůze.... Vsechno. Co by mě na většině jiných třeba i vyloženě sralo, u něj je naopak vyloženě stylový. Charismatický rocker celou svojí duší.

Co se týká hudby a zvuku.... Stručně, byla to paráda. Hlasitost zpěvu se sice spravila až po asi třetím songu, ale to byla nejspíš jediná chyba večera. Nevím, možná jich bylo víc, nepodstatných ale - J. Devil to všechno převálcoval. A hudba Eagles, ta se na jejich CDs docela rychle oposlouchá, ten pravý feeling ale získá právě až na živo. Podle mě.

Celkově to šlapalo prostě výtečně.

Na balkoně jsem získal takovou zajímavou, relativní volnost pohybu. Tahle hudba není na žádný zuřivý headbanging (agresivita v ní činí tak jedno procento), to jsem každopádně předem věděl, člověka rozhýbe trochu jiným způsobem. Její kouzlo (pro mě) spočívá v takovém tom rytmu a la Queens Of The Stone Age.

Víc už psát nechci. Byla to fakt paráda a špičková zábava, vynikající na oddech mezi samým metalem.

(Eagles Of Death Metal, Praha Lucerna, 13.3.2009)